Chování partnera

Dobrý den,

moc by mně zajímalo co si o tom myslíte z duchovního pohledu. Jsme spolu pár let, můj kluk ze začátku vypadal, jako že je mnou okouzlen, že mně má rád než jsem se k němu po roce nastěhovala. Zdál se ochotný, koupil věci do domácnosti abych se tam cítila dobře, říkal, že se těší jak budem spolu …

Pak, po pár měsících spol. bydlení se začal chovat divně, postupně začal být problém s věcmi na kterých jsme se neshodli – dělat kompromisy, ukázalo se, že ustoupit z toho co chce (možná následek psych. bloku z dětství kdy nemohl co chtěl a musel co nechtěl) aby mi vyhověl je pro něj velký problém. Ukázalo se taky, že rád dělá problémy z maličkostí. To vychází z jeho povahy a podle mně psych. blokům z dětství. Nerozumím určitým věcem které dělá.

Třeba někam jdeme a já si na pár vteřin odskočím do obchodu, on místo toho aby v klidu počkal na chodníku těch pár vteřin, ztropí povyk, že jsem mu nic neřekla a on tam stál a nic nevěděl… nebo jdeme někam do přírody a já si odskočím někam kde mně to zaujalo On stojí na cestě a pak se na mně osopí, že jsem ho tam nechala stát půl hodiny (šlo o fotografování kdy se muselo rychle jednat) prostě ho nenapadne v klidu jít za mnou – jakoby propadne vnitřní panice ?? … z takových věcí dělá zbytečné problémy, Klid a pohoda v tom vztahu není ,spíš jen napětí a nervozita kdy ho zas něco popudí !

Já přemýšlím do hloubky věci, on má ale problém pochopit i běžné věci. Třeba jsme se bavili o tom jak nám politici lžou, když něco nařídí a žádnej výsledek, nebo se vše ukáže jako nefunkční … On je spíš takový, že kdyby mu prezident řekl: skoč z okna tak to hned udělá jen proto, že to řekla autorita nebo zákon bez schopnosti zamyslení se nad tím jestli to je podle mozku normální nebo ne.. Já se mu snažím nenásilně tyto informace – probuzení jak by někdo řekl, předkládat, ale ta jeho logika mně fascinuje. To jak a proč přemýšlí, to bych ráda aby mi někdo zkusil objasnit a proč. Stát se musí poslouchat, protože je stát, zákon se dodržovat, bez uvědomění si, bez schopnosti naslouchat svému mozku, jestli je to tak logické?? aspon říct, že to je nelogické,nenormální ale on o tom nepřemýšlí, asi snad ani nemůže. Nevím. Připadá mi jako by naschvál tohle dělá aby mi nemusel přiznat, že se mýlí, nebo něco dělá špatně. Mám silné podezření na špatné vztahy v jeho dětství v rodině, asi byl silou rodičů tlačen dělat věci které nechtěl. Možná se brání proti mně aby mi jakoby dal najevo, mně ukázat, že si umí prosadit svou že před rodiči nesměl říct ani slovo, přede mnou ano ??

Nebo třeba, mu vysvětluji že když jdeme do obchodu na nějakou akci, musím pokud možno rychle zrána a rychle ulovit to co je v akci jinak nám to ostatní vykoupí. To zůstane jak opařenej a nechápe. Nedokáže pochopit, proč musí rychle, vždyt by šel přece v klidu nakoupit …. Připadám si divně sama, co to je , proč nechápe, že všechno, aby se došlo k co nejlepšímu výsledku musí mít svůj postup. Když půjdu odpoledne a v klídku, tak už uvidím jen prázdnej regál, proč to nechápe a dělá divného ze mně ? Proč se pořád mám jakoby cítit jako ta horší. Asi jsem, protože jeho logika mi nedává smysl.

Psychoterapie k ničemu nevedly. On nemá snahu něco měnit, možná spíš sílu, těžko se s ním pracuje, poté co jsme z fin. důvodů začali bydlet odděleně se od mně jakoby oddělil, jeho byt je jen jeho prostor a já nemám právo mu vytýkat že má všude prach, rozházené věci – mně se to prý netýká ??? nevím

Komunikace je velmi špatná. Ptám se ho už pár let, jestli tedy chce aby jsme byli spolu dál, jestli mně má rád …. Není možné aby mi odpověděl. Už jsem se ptala stokrát a vždycky se tomu vyhýbá, když chci po něm ústupek v něčem co mi vadí, neudělá to, max. kompromis a to strašně neochotně a stejně to nedodrží. Chce se bavit jen v oblasti zájmů, cestovat, být v pohodě, ale řešit ty důležité existenční věci – o tom nechce ani slyšet jsem z toho zoufalá, vždyt je to základ každého vztahu, to je jak postavit barák na bahně. Cokoli mu vytknu tak hned bez zamyšlení (asi mu to ani nejde) vrátí na moji hlavu aniž by se zamyslel jestli nemám pravdu – takhle není možno se nikam posunout, nepřizná si žádnou chybu ! Dává si obrovský (až křečovitý) pozor aby mu někdo nevzal jeho názory, představy, prostor… tím ztrácí schopnost z nadhledu se podívat na to co mu říká druhý (soustředí se v té chvíli jen na to aby si nenechal vzít kus sebe – asi zase nějaký blok z dětství)

Říkám mu, je potřeba si sepsat co komu vadí a domluvit se na tom jak si ustoupíme. Toho ale není schopen, vždycky říkal, že chce vážný vztah, jeho chování ale vždy (úplně opačné) bylo takové, že já jsem já, ty jsi ty a hotovo. Žádný ted jsme my, tzn že každý musí ustoupit v něčem tomu druhému a udělat si jakoby nový život kde budeme každý muset něco oželit. To po něm chci aby pochopil, udělal, a tím pádem mi dal najevo jestli budeme spolu nebo ne. On ale o tomhle nechce ani slyšet, žije si ve své ulitě, upnul se ke svým zájmům a já mně jen nechal v obrovské nejistotě (protože já mám své plány – bydlení závislé bohužel na něm) Za všechno můžu já, že vyvolávám zle. Na jeho straně chyba nikdy není. Rozhodnout se o bydlení sama nemůžu, závisí to z půlky na něm co mně ovlivnuje v životě.

Kdykoli se ho znovu zeptám, nebo chci se domluvit na něčem co mi vadí – nic, bez reakce, podruhé – to samé (čeká) potřetí – vyletí, že dělám stále zle. Já nevím to není normální tak řeknu tak nebo tak ale úmyslně to udržovat tak na hraně – nechápu proč. Přitom si nic, žádné chyby nepřizná, já bych mu ráda pomohla ve všem. Mám ho ráda ale jak ho přimět k tomu, aby se nad tímto stavem logicky zamyslel. Mám pocit, že má problém s myšlením, nevím jestli tam není nějaká porucha ? ? ? nejsem psycholog, nevím.

Já jsem hodně citlivá a potřebuju, mluvení, ujištování, kontakt a zázemí, to je pro něj ale spíš sprosté slovo – cit. Legraci neudělá, city neprojeví, jen si ted hledí svých zájmů (když něco potřebuju v rámci jeho zájmů nebo materiálních věcí tak pomůže – místo citů a lásky by ale spíš raději zaplatil, jen aby je nemusel řešit) a chová se strašně pasivně! nechci ho nechat na pospas, mám ho ráda a chci mu pomoci. Myslím, že jeho problémy pramení z prožitků v dětství, já mu ale nechci uškodit, on si ale není schopen v přítomnosti uvědomit co se děje, co je a co není důležité vyřešit aby jsme mohli stavět vztah dál. Když není jasno v tom jak to máme, jak to chceme a nebudeme si za tím stát, jak mám být v pohodě, zabývat se výlety ap ? Já musím vědět co a jak v životě chci, bude, jemu je to asi jedno. Poříd jen slyším já chci, já chci – ale neudělá pro to nic aby to měl ! Jako alkoholik, ten také nepřizná že je závislý a svůj stav považuje za normální a tedy není potřeba změny. Dává mi najevo že nemá rád když ho do něčeho tlačím, když mu to ale řeknu 2x nereaguje potřetí se osopí ?? věci mu dloooooooooouho trvají (ano tak) .

Ráda bych aby se rodina pro něj stala největší hodnotou, být rád, že mám blízkého člověka který ho má rád a vždy mu pomůže (on však pomoc často odmítá)

Často se opakuje situace, kdy mu vysvětluji co mi vadí, co je mezi námi za problém … a on mi po hodině řekne že neví co jsem říkala že jsem mu nic neřekla co konkrétně – to mně vytočí to nechápu to jeho divné myšlení. Kdysi mi řekl, že mám pak chvíli počkat a nechtít hned vyjádření, jakoby mu to musel mozek zpracovat ! ?? není schopen rychleji reagovat

Ano je toho trochu víc, ale život je dost složitý, snažím se vždy dát dost informací na relevantní názor,at víte k čemu se vyjadřujete. Budu ráda když to pozorně přečtete a zamyslíte se nad tím co mi, nám, to říká.

ak se zachovat. Děkuji J.